Když jsme zamilovaní, vidíme svět přes růžové brýle, vše je dokonalé a myslíme si, že náš partner je bezchybný. Po vyprchání prvotní zamilovanosti začínáme partnera vidět takového jaký je. Kdy je ale čas zpozornět a uvědomit si, že neshody nejsou obvyklé a partner se vámi snaží manipulovat tak, abychom dělali věci jak chce on?
Petr na mě udělal dojem hned, jak jsme se seznámili. Byl milý a choval se ke mně velice pozorně. Imponovala mi jeho starostlivost i laskavost. Dlouho jsem nepotkala muže jako byl on, zajímal se o mé pocity a měla jsem pocit, že se na něj mohu s čímkoli obrátit. Byl milý a zábavný a téměř okamžitě si jej zamilovala má rodina i přátelé. Po čase scházení a zamilovaných chvil mě Petr požádal o ruku, a přestože jsem do té doby nepřemýšlela o vdávání, šťastně jsem souhlasila. Krátce poté přišel Petr o práci a protože byla v jeho bydlišti o zaměstnání nouze, dohodli jsme se, že se přestěhuje za mnou do Prahy. Z počátku bylo vše perfektní, ale jak šel čas, uvědomovala jsem si, že se Petr velice změnil. Začal být zamlklý, nespolečenský a vadilo mu, pokud jsem chtěla dělat něco, do čeho se mu nechtělo.
Z pohádkového románku jsem se ocitla ve světě, kde jsem si nemohla číst, jít si sednout na zahradu nebo na kávu s přáteli, aniž by mě za to nečekala tichá domácnost, kdy se mnou manžel klidně tři dny nepromluvil. Začal být problém i s mou rodinou, stále častěji byly Petrovi jejich návštěvy méně po chuti. Časem jsem je musela požádat, aby k nám chodili jen výjimečně, jelikož si to Petr nepřál. Nejhorší ovšem bylo, když jim Petr začal tvrdit, že nic takového nechce a každého vždy rád uvidí.
Téměř promlčené měsíce střídaly občasné chvíle radosti a já jsem se kvůli nim postupně izolovala od přátel i rodiny. To vše proto, aby měl Petr pocit, že se věnuji jen jemu. Tichá domácnost se u nás stávala pravidlem. Za pět let společného soužití jsme se s Petrem nikdy nepohádali a přestože jsem se snažila hádkou pročistit vzduch, odpovědí mi bývalo jen zaryté mlčení a ticho bylo stále dusivějším. K tichu se ovšem přidaly i výtky. Kvůli zdravotním problémům jsem byla nucena k několikaměsíčnímu pobytu doma. Stále častěji jsem začala slýchat, že jsem hypochondr, lenoch co nechce pracovat a vše závisí jen na něm. Začala jsem o sobě mít stále větší pochyby. Mé sebevědomí klesalo, až jsem měla pocit, že nejsem k ničemu.
Vše vygradovalo mou dlouhodobou hospitalizací, kdy ani tak nevěřil, že můj problém je skutečný. Izolací od manžela jsem si začala uvědomovat, že takovéto soužití není normální a toužila jsem se vrátit zpět ke svému životu a vztah ukončit. Nebylo to snadné, ale dnes jsme již rozvedeni a znovu žijeme svými životy. Bylo potřeba jen sebrat zbytek svých sil a ujasnit si, zda chci zbytek života strávit nešťastná, anebo žít svůj život podle vlastních představ.
Kateřina Švecová