Jak svobodná matka vyrazila cvičit do Itálie

Znáte ten pocit cestovní horečky? Já to pojala doslova. Tři dny před odjezdem jsem padla skoro ve 40 horečkách. Byla neděle, tak jsem si řekla, že v pondělí skočím za svým Mudrem, ať mi předepíše zázračné pilulky a požehná mé cestě.

Požehnal mi antibiotiky a klidovému režimu minimálně na týden. Ve středu byl odjezd, takže jsem měla dva dny na to se dát do kupy. Naštěstí ustaly horečky, a tak jsem se ve středu sbalila a s celou partou 12 lidí jsem jela na fitness zájezd do Itálie. Účelem bylo tam shodit pár kil. Samozřejmě účel se stal pouze hezkou představou a realitou byla tři kila nahoře.

Cesta za obřími lýtkami

Jeli jsme autobusem přes noc, cesta trvala 13 hodin. Když měříte 182, jen těžko si složíte nohy tak, aby vám za 13 hodin nenatekly jak konve. Myslím, že první kilo jsem nabrala při samotné cestě, kdy jsem jen otékala a otékala. Lýtka mi začala splývat se stehny, což mě dost děsilo, protože právě lýtka jsou má nejhubenější část těla a teď bylo po přednosti. Mojí předností se stal zadek na placku a zmuchlaný obličej, kterým jsem omývala okno, když jsem při spaní slintala.

Hotel alá Sirotčinec

Když jsme dorazili na místo cca v 7 ráno, konečně mě pohltila euforie z pohledu na moře a pláž. Následně mě pohltil pot, bylo tam vedro, překvapivě. Hotel měl asi 6 hvězdiček, ale v minusových hodnotách.

No co, beztak se tam člověk šel jen vyspat. Na zdech u schodišť byly vystaveny obrazy plačících dětí. Člověk by si řekl, že se stal hlavní rolí ve filmu Sirotčinec, ale nakonec ty obrazy nebyly to nejhorší. Pokoje připomínaly takovou komoru, kterou mají děti v amerických filmech za skříní.

Místo výhledu na moře, jsme se kochali výhledem na jakýsi strom, který měl měl pár dnů před kolapsem. Postele byly celkem obstojné, jen místo přikrývek jsme měli ubrusy. Koupelna byla vskutku libůstkou celého hotelu. Vanička sprchového koutu byla na výšku tak malá, že voda přetékala a následně se pak valila ke dveřím až na chodbu. Dalo by se to nazvat opravdu kulturním zážitkem.

Dovolená v tempu!

Samotná dovolená byla super. Až na to cvičení, kdy nám naše trenérka dávala vážně do těla. Po každém cvičení jsem prožívala něco jako infarkt. Většinou, když jsme byli všichni už na pokraji sil a vyčerpání, zavelela: „Makejte, tempo, tempo!“

Víte co, to je ten stav, kdy máte už tep snad 200 za minutu, pot z vás neteče, valí se jako tsunami, svaly už dostávají křeč a najednou zazní: „Tempo, tempo!“ Na slovo tempo už mám klasický syndrom hypnotika. Takové to, když jste u hyponoložky a zakóduje vám do hlavy jakési slovo, při jehož zaznění pak děláte třeba zvuky opeřence.

A já se při slově „tempo“ valím k zemi s pocitem infarktu. Infarkt jsem zaháněla obříma italskýma zmrzlinama! Možná tam bude problém v těch kilech. Každopádně teď už v tempu jen spím a chodím na záchod.

Paní učitelka vs. Transformeři

Nejlepší byla odpolední cesta na pláž. Věděli jsme, že máme 3 až 4 hodiny válení, než začne odpolední trénink. Na pláži jsme měli celou řadu lehátek, která patřila celé naší skupině.

Pokaždé nám jedno chybělo. Došlo mi, že nám ho někdo krade z vedlejší řady. Taková ta typická rodinka, kdy matka je evidentně učitelka, taťka smířený s faktem, že si vzal
učitelku a dvě starší děti, které se s tím teprve smiřovaly.

Jednoho dne jsem si od nich vzala naše odcizené lehátko, které nám sprostě vzali. Načež Paní učitelka přijde k lehátkům a povídá: „No, táto, vidíš to? Nemáme lehátko. To je neuvěřitelný. Od začátku dovolené řešíme pořád dokola
lehátka, ale táto, já ti říkám, že to tak nenechám. Zavolám plavčíka, ať tu záležitost jednou pro vždy vyřeší. Přeci si nenecháme zkazit dovolenou jen proto, že nám někdo bere lehátka. To jsem ještě nezažila.“

Co vám budu povídat. Vystřelil mi tep opět na 200. Prý celou dovolenou řeší lehátka. Dobrý, že uplynuly teprve dva dny. A ta drzost, že jí někdo bere lehátka, ale že ona je zlodějka roku, to se taťkovi nepochlubila. Samozřejmě šla žalovat plavčíkovi. Přišel a ptal se, zda o tom něco nevíme, tak říkám, že to nám tady chybělo lehátko a on povídá: „Tak asi mají ty lehátka nožičky, že samy utíkají?“

Jako pardon, ale copak já vím, zda to nejsou třeba transformeři v přestrojení? Tak mu říkám, že vážně nevím, jak moc vyvinutý jsou lehátka v Itálii, ale že u nás se lehátka nepřemisťují ani nikam neodcházejí, načež plavčík odešel. Zřejmě to byl teď on s tepem 200 za minutu a infarktovým stavem.

Sarkasmus, ironie a pesimismus

Jestli čekáte, že se krom infarktu a problému s lehátkem udál nějaký románek, tak vás zklamu. Kromě plavčíka, který byl mimochodem Čech, jsem s žádným italským mužem do kontaktu nepřišla. Navíc zbytek účastníků zájezdu byli většinou důchodci. Nic proti, jednou budu sama důchodec, ale dokud nemám břicho větší jak prsa, tak budu mít větší nároky na muže. Minimálně aby jim bylo alespoň méně jak 60, nebarvili si pleš sprejem na boty, a aby jim při jídle nepadala protéza.

Takže svoboná matka je stále „svobodná,“ stále na vlně sarkasmu, ironie a stále se smyslem pro realistický pesimismus.