Po přečtení prvního článku našeho Vztahového průvodce jste se mohli zaměřit na upřímnost k sobě samým. Dnes si odpovíme na to, proč je důležité umět ovládat svůj vnitřní dialog a jak může přispět k lepšímu porozumění sobě sama.
Představte si, jak vypadá vaše ráno. Od momentu, kdy nám zazvoní budík, začínáme přemýšlet nad tím, co nás ten den čeká, zvažujeme, co si obléct, protože nás čeká důležitá schůzka, co připravíme dětem ke svačině, zda máme dobře připravenou důležitou prezentaci a si vynadáme za to, že jsme si večer neměli dávat tu čokoládu, protože teď jsou ty kalhoty moc těsné. Tento myšlenkový kolotoč je vlastně náš vnitřní dialog. Naše představy, prožívání našich snů a zklamání, rozčilení, které nemůžeme říct nahlas nebo přání, která se neodvažujeme říct nahlas. Jde vlastně o spontánní reakci na vše, co vnímáme kolem sebe. Jak ale tuto přirozenou vnitřní komunikaci využít ve svůj prospěch?
Ve vnitřním dialogu se objevuje také jedna důležitá věc a tím je hodnocení toho, co se nám stalo. Po nepříjemném rozhovoru s nadřízeným nás napadne spousta argumentů na vlastní obranu. Necháme se zaskočit nepříjemnou reakcí prodavačky tak, že v tu chvíli nemáme slov, ale po opuštění obchodu nás napadne odpovědí nespočet. Vlastně si s někým povídáme a po rozchodu s ním, celý dialog probíráme znovu v hlavě i s emocionálním doprovodem. Všechny pocity, se kterými odcházíme z kontaktu s lidmi, jsou naší interpretací vnímané události nebo skutečnosti, nejsou tak důsledkem oné události. Z toho plyne fakt, že v tomto směru není stěžejní to, co prožíváme, ale jak to prožíváme. Velká část našeho vnitřního dialogu probíhá nevědomě a to především z toho důvodu, že jsme denně zahlcováni obrovským množství podnětů, takže jsme schopni vědomě zpracovávat pouze část z nich. Výsledkem těchto nevědomých dialogů je pak jen to, jak se cítíme a možná ani nevíme proč. Ovládnout umění vnitřního dialogu pak souvisí s tím, kolik si z obsahu vnitřního dialogu uvědomujeme. Těžko můžeme vědět, co chceme a co nechceme, pokud si nedáme prostor k tomu, si to uvědomit a pojmenovat.
Začněte tím, že zjistíte, nakolik váš pohled na svět ovlivňují lidé kolem vás. Zamyslete se nad tím, kolik toho děláte, protože to tak dělá vaše kamarádka, protože by se tak měla chovat “správná dcera/syn”, protože jste to tak slyšeli u svých kolegů nebo to tak probíhalo v televizi. Udělejte si seznam jednotlivých položek, které vás napadnou, a položte si otázku, proč to tak dělám já? Pokud přijdete na to, že něco ve vašem životě děláte jen proto, že to chce nebo dělá někdo jiný a sami se při tom necítíte úplně dobře, upravte to. Začněte přemýšlet nad tím, jak takovou činnost nebo zvyk upravit, abyste se přitom cítili dobře vy. Nutně to tedy neznamená, že to přestanete dělat úplně, ale budete to dělat tak, aby z toho bylo dobře vám.
Takovéto zhodnocení vlastního chování rozhodně neznamená, že se budete zajímat jen sami o sebe a na názoru nebo potřebách ostatních vám nebude záležet. Naopak, pokud se budete zajímat sami o sebe, budete jasněji vnímat i lidi kolem vás. Zároveň jim ukážete svoji pravou tvář a upřímné vztahy jsou založené na respektu a přijetí nás takových, jací jsme. Také to neznamená, že se budete chovat dle rčení “co na srdci, to na jazyku”. V sociálním kontaktu je přirozené kontrolovat a upravovat své chování adekvátně situaci. Je to dokonce jednou ze známek psychosociální vyspělosti naší osobnosti. Ohraničeno je to ovšem tím, že nezapomínáme na naši skutečnou osobnost ve chvíli, kdy se takové situaci musíme nebo chceme přizpůsobit.
Srovnat si priority, hodnoty, postoje nebo vlastní přesvědčení je pro pevné naladění svého já obrovsky důležité. Díky tomu budete vědět, proč se chováte tak, jak se chováte, proč volíte takový způsob jednání a proč jsou určité věci dle vašeho mínění důležité. Na takto laděný vnitřní dialog je nutné mít čas, udělat si prostor sám pro sebe. Omezte rušivé vnější podněty, na chvíli odložte povinnosti a po příchodu domů například nezapínejte televizi a chvíli v tichu se šálkem kávy přemýšlejte, jděte se projít bez hudby ve sluchátkách, poslouchejte jen šumění větru a nechte myšlenky plynout. Vychytejte ty, které jsou důležité, a ostatním nevěnujte pozornost, protože vaši energii si zaslouží ty myšlenky, které přinesou užitek a smysluplnost vám.
Naučit se naslouchat sám sobě, pokládat si otázky a bez obalu na ně odpovídat, je cestou k sebezdokonalení, k lepší znalosti sebe sama, k větší sebejistotě a tím i k lepším a pevnějším vztahům s lidmi kolem nás.